Perfect world 10

31. října 2006 v 17:20 | Evelyn
.."A to mám jako vědět jak? Zeptáš se na bonboniéru,a a chceš o ni něco vědět? Vždyť je tolik věcí o bonboniérách."
"No, víš, já sem měla vidění. Zjevil se mi vysokej, celkem pěknej černovlasej anděl s melírama, a řekl mi, že žádná helikoptéra do kina nespadla, ale přišla tam velká bonboniéra,a začala po vás střílet bonbóny."
"Cože? Tak až se ti ten anděl znova zjeví, tak mu rozbij hubu, urvi křídla, odbarvi ho, nakopej do prdele, zpřerážej hnáty a vyřiď mu, že lhát se nemá!" …heh, sorry Bille…
"Tak jak to teda bylo s tou helikopotvorou?"
"no normálně. Prostě nebyla, a pak byla."
"A v kterým kině ste to vlastně byli?"
"V tomhle městě je jenom jedno…" jé, ajó:-D no nic, jdu se tam podívat. Myslím, že kdyby tam byla nějaká bonboniéra, tak to z toho kina poteče čokoláda, a kdyby byla pravdivá ta verze s vrtulníkem, tak by teoreticky mohla bejt ve střeše díra … i když to nevim jak bych zjistila, protože na to sem moc mainká. Pak si ale vzpomenu, kde to kino leží. Proboha, vždyť to je minimálně kilometr! Tak to neujdu ani kdyby mi vyhrožovali broukem Pytlíkem.
"héj ty, přišlá ti zprava, ták ji přečíst ty si, nebo já poslát ty antráx. Mailem." Ježiši kdo to zase otravuje… Hm, podle očekávání, Bill. On mi totiž nikdo jinej ani nepíše. 'Ahoj, nemůžu furt domyslet to kino, tak tam teď jdu. Jestli se ti chce taky, tak tam za 15min. přijď. Bill.' Hernajs proč se furt podepisuje? Vždyť já snad podle čísla poznám kdo píše ne? A mám mu vůbec odepisovat? Po 10minutovym přemejšlení mě dojde, že tohle není typ zprávy, na kterou se vyžaduje odpověď. To už mi ale zbývá 5 minut, tak kašlu na nějaký oblíkání, mám na sobě jenom moje růžový pyžamo s potiskem, kterej dost připomíná tužku na oči, a jdu. Nevadí mi, že na mě po cestě všichni čuměj, no co, když nevědí co je pyžamo tak ať se podívaj. Ke kinu dorazím s 2minutovym zpožděním, a vidím Billa, jak ještě s posledních sil dochází sem. Já mám teda taky dost, nejradši bych se viděla někde v posteli. Ani bych se nemusela převlíkat. Chjoo, chce se mi spát.
"Ahoj, tak co, deme?"
"Jo" řeknu mu na to, a jdeme. Okolo kina nic není, tak vlezeme dovnitř. Tam je teprve sranda. Tam byla celá armáda obživlejch kytek, a hlídali tam nějaký lidi, asi zaměstnance a zbytek návštěvníků. Kdo jste někdy viděli Scary movie 2, tak tohle byly přesně ty samý kytky jako tamta, co hulila čmouda. Ale tyhle byli ještě větší, a byla jich celá armáda. Tak tohle jsme teda nečekali. Vyprdli sme se na ně tam, a pádáme pryč. Celkem to připomíná to zdrhání před kombajnem. Ještě několik těhlech maratónů, a nějakej Armstrong si tak akorát bude moct sbalit fififidlátka a hodit roha. Doběhli jsme až na náměstí, kde jsme si konečně odpočinuli. Vidím, že lidi koukaj ne jenom na mě, ale i na Billíška. Njn, je slavnej. Aby se neřeklo, tak se teda na něj taky kouknu, co je na něm teda tak zajímavýho. Je hele, von má na sobě taky pyžamo! Takovou dlouhou světlounce modrou noční košili, která teda ale úplně zatraceně prosvítá. Ale ono je vidět skoro úplně všechno. Třeba i to, že pod tím nic nemá, což je fakt dobře vidět. V těhlech chvílích mě napadne, že nás do toho ústavu asi zavřeli právem. Ale zpátky nás už vzít nemůžou mno…:-D Na Billím je teďka zrovna vidět, že by mě chtěl něco říct, pravděpodobně asi k tomu, co jsme tam viděli v tom kině, ale vzduchem se nese takovej nepříjemnej zvuk cvak cvak cvka cvak… Otočíme se, a tam zástup fotografů. Vyplašeně se na sebe koukneme, jako co dál dělat, ale rychlejc to myslí pánský polovičce nás dvou. Zvedne se, chytne mě za ruku, dá mi pusu na tvář, ale tak, aby to všichni viděli. Přestanou cvakat, a jenom čuměj. Tohle asi nečekali. Ale to už běžíme tak rychle, jak nám jenom naše postelový oblečení a bačkůrky s modrejma medvídkama dovolej. Hehe, zdrhli sme dřív, než se stačili probrat. A než se vzpamatuju já, tak sme v nějakým baráku. Hm, asi schovaný.
"Tak tady bydlím. Zatím tady budeme schovaný než vypadnou."
"A kdo je doma?"
"No, jen asi brácha."
"Aha. A nebude se mu chtít jít do části vašeho domu kde budu já zrovna ve chvíli kdy tam já fakt budu…"
"Cože? Řekni mi to ještě jednou…"
"Jako jestli hrozí že ho potkám, už takhle ze mě prdel dost lidí."
"Jó, tak to nevím. Co myslíš, že to bylo za cihly?"
"Cože? Jaký cihly? Kde?"
"No v tom kině. Vždyť si to viděla ne? Prej bonboniéra, nebo vrtulník. Normální(teda, SKORO normální) lítací cihly."
"Já sem viděla tak akorát přerostlou marihuanu."
"Jakou mařku? Vždyť tam lítaly cihly a tašky Bramac!"
"Hej a co když to sou mimozemšťani, který se každýmu ukazujou jinak?"
"a jo, to by mohlo bejt. Už několik let chci přetáhnou svýho bratra cihlou po hlavě, protože bych chtěl vědět, jestli by ho to přes ty dredy bolelo. Tak že by se každýmu ukázalo, to na co zrovna myslel?"
"Ale jo, mohlo by to bejt. Máma se vždycky chtěla proletět ve vrtulníku."
"A Georg je strašně užranej, a bonbóny miluje. Teď mě ale napadá …. Ty vyhulenče jeden.."
"Cože? V životě sem nehulila, a ani to nechi zkoušet." Udělám nasranej postoj, a z takový ty mini kapsičky, asi na tampóny, nebo já nevím na co, mi vypadne brko(=joint). Sakra, doufala sem, že mi aspoň vypadlo během toho, co sme utíkali, a vono prd.
"To si ze mě děláš prdel. A prej že nehulíš!" začne se to pako tlemit. No co, aspoň mu nevadí že hulím. Ale přece jenom to vypadá trochu jako tampón.
"No vždyť nehulim, to je tampón."
"Tohle? …. To není tampón, to bych se skoro vsadil, že je to joint."
"No to je spešl o.b. odrůda, která se vyhulí." … a čumí jako debil. Asi mu to nedotejká no … jako kdyby tohle řekl někdo mě, tak asi taky budu čumět, protože to co sem teďka řekla, je taková hovadina, že to ani žádnej smysl nedává, ale co bych mu to taky přiznávala žejo.
"Tys to nepobral?"
"Ehm, ne."
"Tak to neřeš."
"Tak jo. Hulíš teda nebo ne?"
"Co kdybych řekla že ne?"
"Tak bych ti nevěřil."
"A kdybych řekla že jo?"
"Tak to bych ti věřil."
"A kdybych řekla že sem to jenom chtěla vyzkoušet?"
"No kdybys před minutou netvrdila, že to v životě nechceš zkusit, tak jinak jo."
"Já si dělal prdel.." Ouha, tak to byla blbá výmluva… " No jo, chtěla sem to zkusit no…"
"V tobě aby se slon vyznal."
"Proč slon?"
"Já nevím. Už sou pryč ty foťákovníci?"
"Já nevím, to bych se musela podívat."
"Tak se podívej."
"Ale jak a čím?"
"Zkus přes okno."
"A to je co?" .. dělám ze sebe vola …. Já vím, blbá sranda, ale já si to nemohla odpustit …
"To je taková průhledná, občas pěkně zasraná věc."
"A kde je to okno?"
"Naproti tobě."
"Nevidím."
"No koukáš zrovna skrz něj."
"Jo ajo. Tak počkej, já se kouknu."
"Koukni, já to potom zkontroluju."
"Tak to se můžeš rovnou podívat sám."
"To můžu, ale dám šanci aj tobě."
"Tak jo, díkes. Ale já nikoho nevidím, jenom …. Počkej, …. To neeeeeee. KOMBAJN!"
"To si děláš kozy."
"Ne, tak se koukni."
"Ty vole no jo. Tak budeme zticha, a třeba si nás nevšimne." A sedne si na zem, kde zavře oči, nadechne se, a vůbec se nehýbe, vydrží to takhle asi půl minuty, když se ozve zvonek od dveří.
"Bille, otevři, to je moje sestra, neviděli jsme se 20 let, tak moc netrapči." Zakřičí na něho zezhora máma.
"Bille, neříkal jsi náhodou, že kromě tvýho bráchy není nikdo doma?"
"No, asi sem na ni zapomněl. Tak jo, jdu otevřít."
"V tomhle?"
"No a v čem jiným? To se mám jít ještě teďka převlíknout?"
"No, asi by to bylo lepší."
"No, asi jo, ale kašlu na to." A už jde otevírat. Zrovna dal ruku na kliku, když do něj uhodil blesk. Nebo, neuhodil, ale ztuhnul tak, jako by jo.
"Bille, co je?"
"Hej, neříkala si před minutou, že tam šel kombajn? Co když je to ona?"
"Blbost, kombajn by se sem valil ještě těďka."
"Když myslíš, ale vzpomeň si na to, jak nás TO honilo v tom cwokhausu. " řekne odevzdaně, a už otevírá. Jsem schovaná za dveřma, takže nevím, co se tam dějě, a, co mě děsí, nic neslyšim.
"Ááááá, vetřelec," ozve se krákavej hlas, kterej znamená jediný: pohroma-fuj-bojim-kombajn.
"Žádnej vetřelec, já tady bydlím, paní. Koho chcete?"
"No dovol, tak ty budeš ještě drzý? Jsem sestra tvé matky, a ta mě pozvala na návštěvu vole."
"Aha. Ahoj teto," řekne dost roztřeseným hlasem.
"Chceš teda zavolat matku?" ale to nebylo třeba. Ona už scházela dolů ze schodů. Samozřejmě jí neuniklo, že Bill je v tom extra pyžamu, a mě za dveřma si taky všimla. Všimla si i toho pyžama. Super, takže trapas jak ten kombajn.
"Ahooooj, Christin, jsem ráda, že tě zase vidím." Projde okolo mě. "A s váma, slečno, bych si ráda promluvila. Až tady moje sestra odejde, tak Se Bill ozve, a byla bych doopravdy ráda, kdyby jste se stavila." Řekla to tónem, kterej znamenal jediný: je na čase, abych vypadla. Ještě sem nezapomněla na to trauma, jak mě před chvíli dal Bill pusu na tvář, takže jsem počkala, až Billova máma(a nejspíš i máma jeho bratra) odvene kombajna jinam, a přesně v momentě, kdy jsem na 100% věděla, že se kouká našim směrem (já+Bill), jako jestli už se mám na odchodu, jsem mu tu pusu oplatila. Ale na pusu. Ať se muttr podívá, hehe. Rozloučila jsem se s ním, a odešla jsem. Venku už zase všichni čuměli, tak sem dělala jakože neexistuju, a šla sem domů. Tam už byl vzůru fotr, a byl pěkně nasranej. Skoro to vypadá tak, že na mě, hups …
(mutant)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dzesi3 Dzesi3 | E-mail | 11. srpna 2007 v 19:15 | Reagovat

xDDDDDDDDDDDDD muheheeeeee ...................nic haluznjeise som este necitala

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama