Závod s časem 18

30. června 2009 v 21:00 | Evelyn |  Závod s časem
TOM

Necelá půl hodina do začátku konce a já se cítím naprosto ztracený a šíleně. Cítím se hrozně a to nejsem Bill. Kdyby tohle věděl on, tak už nevim, co se u něj děje. Nahoře byl slyšet hrozný rámus. Jenom jsem se s překvapením podíval a naznačil, že tam jdu. Došel jsem nahoru a policisté akorát zavírali dveře od pokoje mého bratra. Přišel jsem trochu blíž k nim.
"Doufám, že jste na něj nepoužili násilí, jak se snažil dostat z pokoje," řekl jsem jim vystrašeně, protože tohle bych opravdu nechtěl. Mají ho jenom hlídat a ne ke všemu tomu ještě zmrzačit. Jenom se na mě podívali a jeden z nich přišel blíž ke mně.
"Váš bratr se chtěl dostat ven, tak jsme mu řekli, že ne. Po nějaké chvíli to vzdal a zašel do pokoje. Bylo ticho a potom byla ta hrozná rána. Podívali jsme se, co se stalo. Vzteky hodil tvrdými desky plných nějakých papírů o dveře. Nechali jsme to být a zase jsme se vrátili sem na místa." dopověděl mi a já jsem mu to jenom odkývnul a šel jsem k jeho dveřím. Pomalinku jsem je otevřel a uviděl jsem Billa jak klečí na zemi kousek od nich a sbírá ze země různé papíry a rovná je zpátky do desek. Ani se na mě nepodíval. Zavřel jsem zase dveře a přikleknul jsem si k němu. Začal jsem mu pomáhat s těmi papíry. To už se na mě podíval. Vytrhnul mi je z ruky a roztrhal je.

S nepochopením jsem se na něj podíval. Když to udělal, tak se jenom zaseknul a díval se na ten roztrhaný papír na zemi. Byl jsem potichu a on taky. Potom udělal něco, co jsem si nemyslel, že by udělal. Bral do rukou ty papíry a začal je trhat naprosto všechny. Zastavil jsem ho, ale přesto jich několik roztrhal. Podíval se na mě a nic neřekl. Pustil jsem mu ruce a podíval se na papíry, které chtěl zrovna roztrhnout, ale já ho zrovna zastavil.

"Bille...proč to děláš?" zeptal jsem se překvapeně, ale on jenom zakroutil hlavou.
"Bille! Proč ničíš písničky, které jsi napsal!" vykřiknul jsem na něj, ale on znova zakroutil hlavou a díval se jenom do země.
"Řekni mi to! Víš kolik práce ti dalo napsat tyhle desky!? Víš to?! Kolik v tom musí být práce! A ty to jenom tak ničíš!"
"Kdyby nebylo kapely a turné, tak tu mohla být! Nikdo by ji neodtáhnul pryč!" vykřiknul na mě a já se na něj jenom s překvapením podíval.
"Takhle si myslíš, že to je?"
"Já nevim, ale tak mě to teď napadlo. Kdybychom nebyly na turné, nebyl by ten koncert a já byl doma. Nikdo by ji neodvedl pryč. Ten psychopat by ji nikam neodvedl. Ona by tady pořád byla. Nehrozila by ji smrt a já jsem mohl vědět, že budu táta. Nic z toho ale teď není možné. Ona je pryč a už se nejspíš nevrátí! Zbývá necelá hodina do její smrti Tome! Necelá hodina! Víš jaký to je pocit?! Je mi zle, ale nejenom psychicky, ale i fyzicky. Jenom se na mě podívej. Jsem jak zralý na psychiatrii! Vidíš, jak se mi klepou ruce?! Tohle není normální! Takhle se psychicky zdraví člověk neklepe!" řekne mi a podívá se na svoje ruce. Je mi ho líto! Chytím jeho ruce a pořádně je držím, aby se tak neklepaly, ale popravdě to nijak extra nepomáhá. Furt se klepe. Tak ho tedy pořádně obejmu a držím ho, co nejvíc to jenom jde.
"Já ji ztratím! A jsem zavřený v tomhle pokoji! Policie na nic! Neumí to ani vyřešit! Měli tolik času! A na nic nepřišli! Nepřivedli mi ji zpět!" říká mi tam potichu jako kdyby se bál, že ho někdo uslyší a bude se mu snad za tohle smát! Nechápal jsem ho! Proč to říká tak potichu?! Pustil jsem ho a podíval se na něj.
"Takhle nesmíš myslet. Bude v pořádku! Policisté ještě mají chvilku času!"
"Chvilka? Za tu nic nevyřešíš Tome! Ne něco z tak velkého světa! To nejde!" řekl opět potichu. Věděl jsem, že má z jisté části pravdu, ale to mu přece nemůžu říct, když je na tom teď tak špatně. Je na tom dost špatně. Začal jsem ho uklidňovat a hladit po zádech.
"Bude v pořádku. Slibuji ti, že ti ji přivedou, ano?" řekl jsem mu a on se na mě jenom podíval s nepochopením.
"Bille...oni ji najdou."
"Přestaň! Taková slova mě ničíš ještě víc, než to, jak se cítím teď! To, že mi tady říkáš o naději mě ještě více ničí!" řekne a odtáhne se ode mně.
"Nechám tě tu být, ale tohle si vezmu sebou. Je toho škoda!" řeknu mu mile a začnu sbírat ty papíry, které vrátím do desek a vydám se pryč z jeho pokoje. Řeknu policistům, že kdyby cokoli, ať ho zkontrolují, protože na tom není dobře. Jenom odsouhlasí a já jdu dolů.
V obýváku položím ty písničky na jednu skříňku, aby si je každý nemohl přečíst, jako by to mohl někdo udělat, kdybych je položil na stůl. A podíval jsem se po pokoji. Policisté se odsud přemístili k jídelnímu stolu do jídelny, kde mají více prostorů na rozložení mapy, počítače a jiných věcí. Pokoj, který ještě před pár hodinami byl plný policistů je teď tak prázdný a ponurý. Podíval jsem po pokoji a vybavila se mi jedna scéna, když tu byla Harmony. Musel jsem se nad tím pousmát. Doufám za Billa, ale i za sebe, že se vrátí! Že ji najdou!

pokráčko příště
Evelyn
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku "Závod s časem" ?

Ano 100% (100)

Komentáře

1 flery flery | 30. června 2009 v 22:57 | Reagovat

napínavé, napínavé...věřim, že to stihnou, musí, jinak už asi přijdu o všechny ideály...tak rychle další, šup, šup =)

2 Renča Renča | 1. července 2009 v 9:48 | Reagovat

Chudáček Bill....ten je zralej už na blázinec...doufám, že ji najdou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama