Remember When 18

30. června 2010 v 17:11 | Evelyn |  Remember When
Kapitola 18. - Vzpomínka

Mluvili jsme nekonečně. Horká voda v malé konvici na čaj zmizela, a malá, karamelově zabarvená tekutina se vytvořila na dně našich hrnků. Temné nebe bylo ještě tmavší; Bill rozsvítil vánoční světla a malou lampičku. Oheň pokračoval v praskání a jiskření, vytvářel plameny, které tančily až do nekonečna. Stále jsem se ho nezeptala na Tu Otázku, tu velkou, kterou mi slíbil, že odpoví pravdivě, protože jsem chtěla, aby ten pocit trval, odklad jsem měla na jazyku jako kapku medu.

Mluvili jsme o válkách a našich oblíbených knihách, zvětralých cigaretách a klasických filmech, které byly až skoro příliš krásné na zvládnutí. Mluvili jsme o dětstvích, jeho plné nadšení a objevování a slávy, moje plné přetékajících parfémů mé mámy a oblíbených citátů mého táty. Mluvili jsme o sněhu a vzteklém větru, který vypadal, že nikdy nepřestane, o místě, kde déšť nebolel - jak voněl, chutnal, byl cítit na kůži.
Jeho oči byly jako samet na mých holých ramenech a rudnoucích tvářích. Není divu, že se jeho dívky pořád vracely: objevily tu trvalou závislost k tomu pohledu. Chtěla jsem si sundat oblečení, jako květ shazuje svoje lístky a cítit ty oči na mě. Jenom ta myšlenka mi vyrazila dech.
Jasonova otázka se mi vrátila na mysl. U pauzy našeho rozhovoru jsem se zhluboka nadechla a položila otázku. "Věříš na lásku?"
Když se Billovy oči podívaly do mých, tak zazářily jako oheň v krbu. Změna přišla na jeho tvář jako vlna a slyšela jsem ho, jak si těžce oddychl. "Láska," řekl si pro sebe, ochutnával ty slova, jako kdyby to nevyslovil po dlouhou dobu. Znělo to jako satén v jeho krku a poslalo to armádu chvění se na mé ruce. Zavřel oči a tiše po nějakou chvíli dýchal, malý úsměv se objevil na jeho rtech. Sledovala jsem ho se zájmem, čekala.
Po nějaké chvíli otevřel pomalu oči a ty zářily jako za noci. "Potřebujeme na to více slov. Jenom jedno nestačí."
Okouzlena jsem kývnula v souhlasu, neschopna najít svůj hlas.
Bill opět povzdechl, sednul si na pohovce tak trochu, že to vypadalo, jako kdyby měla spolknout jeho křehké tělo. "Nikdy jsem nebyl zamilovaný, takže nemůžu mluvit ze zkušeností. Ale rozhodně v to věřím."
Smutně jsem se na něj usmála, žárlivá na to, že věří v něco, co jsem já považovala jenom jako pohádku. "Proč?" zeptala jsem se potichu, chtěla jsem vědět více o tajemství mít víru v neviditelné věci.
Položil si bradu na svoji dlaň, jeho oči se zvedly ke stropu nad tou myšlenkou. "Předpokládám, že zoufale chci v něco věřit," odpověděl zasněným hlasem. "Věřím v to, protože musím. Musí tu být více v lidském životě než tohle."
Z toho všeho, co mi bylo v životě řečeno, nic nedávalo větší smysl než tohle. Kývnula jsem, dívala se dolů na své ruce, snažila se najít tu samou víru v sobě, a kterou Bill byl tak požehnán, že ji měl. Jakmile jsem mi odpověděl na tuhle otázku, tak jsem nemohla přestat od ptaní se dalších. "Ale co Scarlett?" slyšela jsem se zeptat a doufala jsem, že jsem nepřekročila hranici. Mluvíme o potápění se do hlubokých otázek.
Ale Bill zůstal neotrávený, jenom několikrát mrknul a slabě naklonil svoji hlavu doleva. Všimla jsem si, že to byl jeho zvyk, stejně jako pozvednutí obočí. "Co je se Scarlett?"
Co je se Scarlett?! Byla jsem ohromena tím, že se choval tak lhostejně o jeho oblíbené milence na noc. Musel tu být důvod proč ji žádal o návrat, muselo tu pro něj být na ní něco více než jenom tělo. Nevěděla jsem celkem jak odpovědět, nervózně jsem si odkašlala. "No, um...je s tebou hodně, všimla jsem si toho." nechtěla jsem oznamovat, že jsem více než si jenom všimla, prakticky jsem sledovala Billa tak, jako dítě sleduje zvíře ve výběhu v Zoo.
Chvíli přemýšlel, zamyšleně se kousal do spodního rtu. Náznak toho pohybu mnou uvnitř vřel. Chtěla jsem opět cítit tahle ústa proti svým. Jak můžou tyhle jeho milenky ho každé ráno opustit? Nemyslím si, že bych kdy mohla.
"Scarlett je prostě..." naklonila jsem se dopředu na mé vlastní pohovce naproti němu, nezajímalo mě, jestli mě pohled na mé tváři prozradil. Musela jsem vědět, co tyhle holky pro Billa znamenaly, proč je dal do svého života. Musela jsem. Přivádělo mě to k šílenství. Bill si povzdechl, konečky prstů se podrbal na čele. "Scarlett je milenka, kterou nemusím milovat."
Zmatením jsem svraštila obočí dohromady. "Ale...neříkal jsi, že věříš na lásku? Neznamená to, že to chceš?"
Opět povzdechl, mačkal své ruce. Zřejmě to pro něj byla těžká věc, o které mluvit. Svraštil obočí ve znepokojení. "Musíme o tomhle mluvit?"
Okamžitě jsem kývnula. "Je to moje velká otázka. Slíbil jsi, že odpovíš pravdivě."
Bill uskočil, když si vzpomněl na tu díru, do které se zakopal. Věnoval mi poražený pohled a opět povzdechl, tentokrát více, zřejmě litoval toho, co mi řekne. Moje srdce bilo dost silně, aby zanechalo ozvěnu v mých uších. "Můj bratr, Tom," začal, jeho hlas opatrný. "Byl blázen do žen. Miloval je a ony ho milovaly nazpátek, i kdyby jenom na noc." malý úsměv se objevil na Billových rtech, jak mluvil, jeho oči zahlížely někam do dálky. Poslouchala jsem naplno, moje dlaně se potily. "Nikdy jsem to nechápal. Potom, co zemřel..." Bill polknul, dal si chvíli, aby se dal dohromady. "Potom, co zemřel, jsem se stal skořápkou. Neztratil jsem jenom jeho, ale i zbytek rodiny. A mé dva nejlepší kamarády. Po dlouhou dobu jsem zůstal ve své ložnici a nevycházel ven. Proč bych měl? Co by měl pro mě svět pravděpodobně znamenat bez toho, aby ho viděl se mnou?"
Ostrá bolest v jeho hlase zatřásla mým srdcem. Chtěla jsem brečet, byla jsem schopna se zažít tak dobře do toho, co Bill se mnou sdílel. Byl příliš krásný na to, aby měl takhle trpět. Jeho srdce bylo příliš velké, to jsem již mohla říct. Měla jsem vždy schopnost odhadnout lidi v poměrně krátké době. Byl ztělesněním tragédie, tak zlomený a mimo prostor, zmatený a ubohý. Jistě, jeho činy nebyly čisté, ale to ho nedělalo špatnou osobou. Lidé dělají různé věci, když jsou sami, jak bylo už zmíněno. Proč byly jeho vztahy na jednu noc něčím jiné?
Bill si odkašlal a pokračoval s třesoucím se hlasem. "Milenky na jednu noc u něj vždy fungovaly. Byly pro něj magické, naplňovaly určitá prázdná místa," podíval se dolů na své ruce, ty nádherné ruce, které jsou vytvořené na tvůrčí práci, a viděla jsem taky, jak se slabě třásl. "Přišel jsem na to, že u mě to bude taky tak fungovat."
Byla tu nějaká chvíle těžkého ticha, když to nechal vstřebat. V divném směru to, co říkal, dávalo smysl: měl chybějící místa, hodně, a jeho bratr si vyplňoval ty svoje společností žen. Chápala jsem, proč si myslel to samé: vzhlížel ke svému bratrovi, bylo to zřejmé. Cítila jsem, jak se moje srdce ještě trochu zlomilo nad tou myšlenkou.
"No...a je to tak?" zeptala jsem se ho jemně. Jeho oči pomalu zamířily zpátky k mé tváři. "Jeho metoda, myslím. Pomáhá ti?"
Bill se na mě díval těma pokleslýma očima, které byly temné jako mandle. Pomalu pokrčil rameny, jeho tvář nesla stín pochybností a zmatení. "Ještě nevím," přiznal. Sympateticky jsem se na něj podívala. "Možná."
---
Rozešli jsme se asi o půl hodiny později. Pomohla jsem mu odklidit špinavé nádobí a pomalu těžkost mých otázek a jejich odpovědi mizely. Zasmál se, když jsem odchodila celou láhev Dawn do dřezu, náhodou, čímž jsem vyvolala vodu, která se rozlila po celém mém triku, a brzy bylo snadné se jeden na druhého opět usmívat.
"Děkuji moc, že jsi přišla," řekl mi Bill, když jsme stáli u dveří.
"Děkuji za pozvání," usmála jsem se na něj, rudnula jsem. Nikdy jsem nebyla dobrá v mluvení s atraktivními lidmi, hlavně s lidmi jako je Bill. Mírně se na mě usmál, a překvapil mě tím, že mě objal. Netrvalo to moc dlouho, ale bylo to dostatečně dlouho na to, aby se mohla nadýchat té vůně, kterou byl cítit.
Políbil mě na obě tváře a otevřel mi dveře. "Uvidím tě brzy?" zeptal se. Cítila jsem, jako když tančím nad skutečností, že mě chtěl opět zase vidět. Cítila jsem, jako společně se stalo tím jediným, co doopravdy potřebuji, abych se opět cítila jako člověk.
Kývnula jsem nazpátek, potom sledovala, jak pomalu zavřel dveře, nesundal ze mě pohled. Čekala jsem, než jsem se dostala do ložnice, abych nechala projevit svoji radost nad touto událostí, ječela jsem jako malá školačka a vzdychala jako v tom klasickém černobílém romantickém filmu.
Podívala jsem se na Jasona. Usnul, opírající se o nová černá plátna, jeho předchozí tvorba byla položena na zemi vedle něj. Vyhýbala jsem se tomu, abych se na to podívala; chtěla jsem ten šťastný pocit v mé hrudi udržet co nejdéle to jenom šlo. Věděla jsem, že to nepotrvá moc dlouho, takže jsem si to chtěla užít. Jemně jsem probudila posledního žijícího člena naší rodiny a odvedla ho do postele, přikryla ho tam a políbila na čelo. Napůl usínající stisknul moji ruku a vzdychnul. "Miluji tě, Rin."
Dala jsem mu vlasy z očí. "Taky tě miluji Jasone."
Slabě se usmál, jeho ospalost udržovala jeho myšlenky světlé. "Ráno chci slyšet všechno o tvém večeru, dobře?"
Kývnula jsem, usmívala se nad tím, jak jeho hlas zněl jako u malých kluků. Vždycky vypadal tak mladý, když byl unavený. "Řeknu. Teď si odpočiň zlatíčko."
S povzdechem okamžitě usnul.
Vrátila jsem se do svého pokoje, převlékla se do celkem velkého trika na spaní a zabalila se do přikrývek. Poprvé za čtyři roky jsem usínala s úsměvem na tváři a kámen mi spadnul z hrudi. Věděla jsem lépe, než jsem myslela, že tohle štěstí nepotrvá věčně, ale v tuhle chvíli, jsem byla šťastná.
A to stačilo.
---
Další ráno jsem byla probuzena Jasonem.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem si představovala věci. Setřela jsem spánek z mých očí, rychle zamrkala, abych setřásla rozmazanost z mého pohledu. Ale ne, nemýlila jsem se; byl to Jason, kdo se na mě usmíval. Pohled na něj v jiné místnosti než jeho pokoj mě nutilo brečet radostí. Jeho úsměv se zvětšil, když viděl ten pohled radosti, který se mi objevil na tváři. "Ahoj Rin." zalezl pod přikrývku a udělala jsem pro něj místo, nesundávala jsem z něj pohled.
"Ahoj Jasone," řekla jsem tiše, usmívala se, ústa zavřená, bojovala jsem se slzami štěstí. Pevně jsem ho objala, jak to jenom moje malé ruce mohly dovolit, tiskla jsem můj nos k jeho nepořádným oříškovým vlasům. Mohla jsem cítit jeho úsměv proti mému ramenu.
"Spalo se ti dobře?" zeptal se mě, jemně mě odtahoval. Posadili jsme se, dali si polštáře za naše záda, posadili se se zkříženýma nohama naproti sobě.
Kývnula jsem, stále se usmívala. Snila jsem o jaru, všechen ten led a sníh, který by roztál jako loupající se malba a zmizel bublající do příkopů; květiny by se prolomily přes chodníky. "A ty?"
Jason taky kývnul, jeho oči zářily v modrém ranním světle přes závěsy. "Yeah, spal. Opravdu dobře."
Vzala jsem jednu z jeho hrubých uměleckých rukou do své a stiskla ji. Vrátil mi tohle laskavé gesto a pohladil mě koleni svoji volnou rukou. Vypadal lépe: ne kompletně vyléčen, ale lépe, a to bylo něco, co by se mělo oslavit.
"Ale dost toho," Jasonův obličej byl náhle plný úsměvu, čímž se podobal rozpustilému chlapci, kterým býval. "Řekni mi více o tvém večeru s krásným Billem Kaulitzem."
Široce jsem se usmála a přisunula se blíže, abych mu řekla vše. Prošla jsem každým detailem, snažila se udržet věci v pořádku, můj hlas nadšený, když jsem mu vysvětlovala tu hru s otázkou a jak mě Bill tak nějak pustil více k sobě. Jason poslouchal s širokýma, zvědavýma očima, držel polštář u své hrudi, sotva mrkal. Když jsem se dostala do části, kde Bill odpovídal na Jasonovu otázku o lásce, tak si dlouze a hluboce povzdychl, jako středoškolačka, která je zabouchnutá. Požádal mě, abych byla směšně specifická, ptal se na to, jak se Billovy vlasy pohybovaly a jak voněl mycí prostředek, kterým jsme umývali nádobí a jaké koupil typy hrnků. Odpověděla jsem, jak nejlépe jsem uměla a když jsem skončila, tak jsme ještě nějakou chvíli seděli tiše, nechali jsme to vše pomalu vstřebat.
Jason zakroutil svoji hlavou v ohromení. "Wow."
Pomalu jsem kývnula, vzdychla jsem. "Yeah. Wow." zírali jsme na zdi, na strop. Viděla jsem Billovy rty, které se pohybovaly, říkaly mi příběh po příběhu, z každé hladiny. Zapsal se do popředí mého mozku silným černým inkoustem; vypadalo to, že se nemůžu myšlenky na něj zbavit. "Opravdu ho mám ráda."
Jason se otočil a podíval se na mě, setkal se s mým pohledem s posměškem a malým úsměvem. "Oh drahoušku," řekl to ve svém klasickém Jasonově stylu, položil svoji ruku na mé rameno. "Myslím, že 'ráda' je trochu podcenění."
Přišlo odpoledne. Udělala jsem nám nějaké špagety se sýrem, zatímco Jason přesunul jedno z jeho pláten do obýváku, aby nakreslil ulice venku za oknem. Mixoval barvy na paletě na svém koleni a já jsem mohla cítit vůni olejových barev až do kuchyně nad máslo a vařící se vodu. Snědli jsme náš oběd v tichosti, jenom jsme poslouchali zimní zvuky v našem malém bytě. Nemohla jsem dostat Billa z mysli.
A zde byl, klepal na dveře.
Zastavila jsem vodu v dřezu, zrovna jsem myla nádobí, když se to stalo. Otřela jsem si ruce do ručníku a šla ke dveřím, rychle jsem se podívala na Jasona, který pracoval. Je to opravdu krásné, méně tmavé, ale stále silné, stále mi říká, že je zde ještě toho hodně v Jasonově mysli. Pohladila jsem ho přítulně po rameno a otevřela dveře.
Bill stál přede mnou, úžasný jako vždy, malý úsměv na jeho tváři. "Ahoj," zamával s menším mávnutím prstů. Nemohla jsem si pomoci, ale usmála se nazpátek, dvakrát takovým úsměvem.
"Ahoj," snažila jsem se co nejvíce, abych se nečervenala, ale mohla jsem stejně cítit krev, která se mi hrnula do tváří.
Slyšela jsem skřípavý zvuk, jak se Jason naklonil dozadu na své židličce, snažil se podívat, kdo to je u dveří. Když to udělal, tak skoro spadnul na zem. "AHOJ BILLE!" zakřičel, trochu hlasitěji než bylo nezbytné, mával jako blázen. Bill se zachichotal a zamával nazpátek.
"To je Jason," vysvětlila jsem, ponížena svým přehnaně nadšeným bratrancem. "Je můj bratranec. On je...tvůj dlouhodobý fanoušek."
Jason se právě objevil, zíral nestydatě na Billovu panenkovskou tvář. Bill se podíval na mě a jeho úsměv se ještě zvětšil. "Myslím, že jsem nepotkal svého fanouška už...sakra...opravdu dlouhou dobu."
"Je mi ctí," Jason řekl, jeho oči dokořán a zasněné. Věnovala jsem mu varující pohled a on několikrát zamrkal, odkašlal si. "Já jenom...vrátím se ke svému malováním..."
Byla tu pauza, když se Jason vrátil do práce, mixoval nový odstín modré a napatlal to na jeden ze svých štětců. Podíval se přes rameno ještě jednou, než se už naplno opět věnoval jenom své práci. Sledovala jsem ho ještě chvíli nebo dvě, šťastná, že se cítil lépe. Tolik mi chyběl.
"Nicméně..." Bill řekl, čímž mě donutil se k němu zase otočil zpátky. Schoval svoje krásné ruce do svých kapes u bundy, trochu šoural svýma nohama. "Jdu na Times Square pro nějaké CD. Chceš jít se mnou? Možná, já nevím...dát si i muffin třeba nebo tak?"
Usmála jsem se nad jeho nešikovností. Nikdy jsem si nevšimla, že by byl stydlivý kolem žen, hlavně u takové jednoduché holky jako jsem já. Chci říct, on byl Bill Kaulitz, nejkrásnější kluk v lidském světě, který měl každou noc milenku a žil v pěkných slovech a vzpomínce slávy. V jednu chvíli (a bezpochyby stále dodnes), měl dívky, které brečely jenom nad zmínkou jeho jména a snily o jeho rukou na jejich tvářích a jeho vlasech na svých polštářích. Jak mohl být nervózní kolem někoho jako jsem já?
Kývnula jsem nazpátek, a on se trochu narovnal. "To bych ráda," řekla jsem pravdivě.
"Skvělý," usmál se.
"Nech mě vzít si bundu." odešla jsem ode dveří a běžela pro kabát do skříně. Vzala jsem ten módnější, který mě neudržoval v takovém teple jako ty ostatní, ale chtěla jsem pro Billa vypadat pěkně. Nazula jsem si svoje nové boty a podívala se na Jasona, svýma očima jsem se ho ptala, jak vypadám. Věnoval mi palec nahoru a velký úsměv, a já se usmála nazpátek, nadšená.
"Připravena?" Bill se zeptal, když jsem zavřela za sebou dveře a zamknula je klíčem.
"Kývnula jsem a on se usmál, vedl mě dolů po chodbě. Sledovala jsem to, jak se jeho vlasy pohybovaly, když šel, a malý úsměv na jeho tváři. Jenom jsem doufala, že se neodhalím.
---
Chladno nebylo takové s Billem, který šel vedle mě. Po nějaké chvíli mi zaháknul moji ruku o svoji a sladce se na mě usmál, šedé nebe se odráželo v jeho očích. To malé gesto samo o sobě donutilo moje srdce se točit jako kolotoč.
Šli jsme do Virgin Records obchodu a procházeli alba, vybrali pro sebe navzájem. Vybral nejnovější album Bright Eyes pro mě (nepřekvapivě) a já jsem vybrala Best of Joni Mitchell pro něj. Svraštil nos v odporu, ale usmál se pitomě, a já jsem si byla jistá toho, že ji bude milovat stejně tak moc, jako já, jakmile ji dá šanci.
Zatímco jsem procházela alternative sbírkou, tak jsem našla album s velmi povědomou tváří, která se na mě dívala nazpátek. Usmála jsem se: Tokio Hotel. Bylo na prodej, něco o čem jsem nikdy nesnila, že bych dala Billovi vědět, ale stále to mám na mysli. Otočila jsem to a četla jména písní, ještě jednou se mi objevil v hlavě naprosto čistě krystalový obrázek Billa, který zpívá z celého srdce před tisícovkami fanoušků.
"Na co se díváš?" slyšela jsem ho, jak se zeptal, pomalu šel k místu, kde jsem stála, staré album Damien Rice v jeho krásných rukách.
Otočila jsem se k němu čelem, skrývala album za zády a bojovala s lhostejným úsměvem na tváři. "Jenom procházím," řekl jsem a doufala, že to znělo jako nevinný hlas. Odkašlala jsem si a ukázala na CD, které držel. "Miluji ho. Damien Rice."
Bill se podíval na album, které jsem poznala jako 'O' a potom zpátky na mě. "Chtěl jsem ho zkusit už nějakou chvíli," uznal. "Těším se, až si to poslechnu."
Koupili jsme si naše CD a vyšli ven, ale než jsme odešli, Bill se na chvíli zastavil a otočil se; přejížděl očima před obrovskou kolekcí CD. Čekala jsem trpělivě, všimla si jiskry povědomosti v jeho očích. "Jednou jsme tu měli autogramiádu," řekl tiše. Byl tak hluboce ve vzpomínání, že jsem mohla vidět i ty řady dívek, které držely album a chtěli ho nechat podepsat. Podíval se na mě se smutným úsměvem na tváři. "Byla tu fronta až ven ze dveří a všechno."
Sympateticky jsem kývnula, sledovala jeho ztracenou tvář. Ještě jednou se podíval a potom spojil ruce. "Pojď," řekl lehčím hlasem. "Pojďme si dát něco teplého."
Usmála jsem se, ale nemohla jsem si pomoci a otočila se a podívala se na velký, slabě zamrzlý obchod s deskami, který měl jednou mezi svými zdmi čtyřku těch nejživějších mladistvých, sledoval začátek jejich životů. Nyní tu zůstal už jenom jeden, ze všech těch čtyř usmívajících se tváří, a ta budova ho už ani nepoznala.

***
Copyright: kelsLives
Napsáno/Written by: kelsLIVES
Přeloženo/Translated by: Evelyn
***
Story English: THF
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Čteš povídku/Do you read "Remember When"?

Ano 100% (368)

Komentáře

1 bubu bubu | 30. června 2010 v 18:26 | Reagovat

nemám slov... teda mám, ale neviem to vyjadriť :D ... skvelo preložené aj napísané, klobúk dolu ;) konečne som sa odhodlala napísať komentár :))

2 Zezule Zezule | 30. června 2010 v 18:42 | Reagovat

Juchec, tohle vypadá ještě líp než jenom jako dobrý začátek :o)

3 myšuge myšuge | E-mail | Web | 30. června 2010 v 19:08 | Reagovat

dokonalé...moc se mi líbí jak autorka popisuje ty pocity a vše co postavy dělají...výborná povídka a skvělý překlad :)

4 AngeliQue AngeliQue | 30. června 2010 v 20:36 | Reagovat

nádherné.. :) já.. nemám co dodat, je to vážně dokonalé

5 Sabsa Sabsa | 30. června 2010 v 21:44 | Reagovat

Tak smutný, ale stejně krásný.. Ale to už jsem někde určitě psala :)
Je úžasný, jak se jí Bill pomaličku přibližuje. A miluju Jasona, je skvělej. Rin má dobrej vkus, Damien Rice má skvělý písničky :)

6 Petra Petra | 1. července 2010 v 10:50 | Reagovat

nádherný

7 Eclipse Eclipse | Web | 1. července 2010 v 13:05 | Reagovat

Nevím jak začít. Takže asi bych řekla "konečně" se Bill dokázat pořádně otevřít, aby Corrien mohla nahlédnout do jeho tajmeného světa a my vlastně taky. Líbilo se mi to všechno, jak bylo popsané dokonalým literálním způsobem. Tak originální a hodně realné a živé. Neustále musím chválit autorku a překladatelku, protože se mi to opravdu líbí a obdivuji, že to umíš tak skvěle přeložit. Dá to hodně zabrat, to beru v úvahu. Já bych se rozhodně na překlad nezmohla. Možná tak z němčiny (je tahle povídka překladaná z angličtiny, že?). Nicméně mi ta povídka trochu připomíná mojí situaci, samozřejmě bez kruté minulosti :) Tu opravdu nemám. Taky se snažím přijít na kloub jednomu chlapci, ale nedaří se :)
Takže k osmnáctému dílu chci podotknout, že byl opravdu krásný, slohový projev zase na jedničku (až začínám autorce závidět) i s hvězdičkou :) Jen mě mrzí, že neznám většinu umělců. Možná vím o jejich písní, ale to že to spívají oni ne. To je tak když se pohybuju v 60., 70. a 80. let :D A taky 90. léta :)

8 kaulitz-twins-4ever kaulitz-twins-4ever | 1. července 2010 v 13:16 | Reagovat

[7]: děkuji moc, tvoje komenty mě vždycky moc potěší u téhle povídky :) ano, povídka je překládaná z angličtiny :) A bohužel ani já většinu autorů, kteří jsou zde zmíněni neznám a než jsem četla tuhle povídku, tak jsem ani nevěděla, že někdo takový jako oni existují :)

9 Eclipse Eclipse | Web | 1. července 2010 v 13:39 | Reagovat

[8]: Jsem ráda, že tě moje komentáře potěší :) Já už mám hrozně dlouho spadeno přečíst si tvou povídku Bratrství, protože mě zaujala a četla jsem zatím jen kousek prvního dílu. Mrzí mě, že jsem ji nemohla číst průběžně s tím, jak tu byla přidávána, protože jsem měla dost práce se svou povídkou, ale i tak si ji přečtu a okomentuju každý dílek zvlášť. Já miluju fantasy a hlavně upíry, ale díky Stmívání, které rozpoutalo upíří mánii mě to přestává lákat, přesto si Bratrství přečtu ;)

10 tokiashkaa tokiashkaa | E-mail | 3. července 2010 v 12:31 | Reagovat

dokonalé :) teda ale je mi jich čím dál tím víc líto :(

11 Monisek Monisek | 4. července 2010 v 1:37 | Reagovat

konečně jsem se dostala k tomu, abych to přečetla a oh....jako vždy dokonalé. ale v tomto díle je to snad nejlepší...jak už zminovala Eclipse, Bill se konečně otevřel :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama